12. 02. 2014

Curling není žádná sranda, aneb na olympiádu to asi nevyjde

Když jsem vstupovala na curlingové hřiště, ještě jsem kamarádovi stihla prozradit svůj plán: Když mi to půjde, třeba bych se za čtyři roky mohla objevit v českých barvách na olympiádě v roce 2018. Vždyť co je těžkého na tom poslat kámen po ledu z jedné strany na druhou?

Jak moc jsem se ve svým domněnkách mýlila, to mi ukázaly následující minuty. Na ledovou dráhu bylo vpuštěno zhruba deset návštěvníků Olympijského parku, ke kterým jsem se připojila i já. Nejprve jsme všichni obdrželi rychlé školení od instruktora, jenž se curlingu věnuje profesionálně. Nejtěžší má prý být udržet rovnováhu při skluzu a vyslat kámen ve správný moment na jeho vlastní cestu. Nu což, zase tak složitě to nezní.

Následně dostáváme speciální návlek, který si máme nazout na skluzovou nohu. Profesionální curleři již používají speciální obuv, návlek však skluz po ledě simuluje poměrně věrně. Na každé straně dráhy je nízké odraziště, které se vzdáleně podobá tomu atletickému na sprint.

Na rozdíl od atletických disciplín se však při curlingu odráží pouze jednou nohou. Ta druhá, s klouzavým návlekem, zůstává pokrčená vepředu. Odrazovou nohu mám po úspěšném odražení natáhnout a nechat za celým tělem. Skrčím se tedy k odrazišti, suverénně se odrazím a – profesionálně se „rozplácnu“ před zraky všech ostatních.

„Poprvé upadne každý druhý, já sama jsem to při školení zažila nejednou,“ uklidňuje mě následně Kateřina Rezeková, dobrovolnice starající se právě o curlingové hřiště.

Odraz pravou nohou, která zůstává natažená za tělem; druhá noha pokrčená co nejvíce pod tělem; pod levou paží koště k udržení rovnováhy, pustit dvacetikilový žulový kámen v ten pravý moment, opakuji si před dalším pokusem postup ještě jednou v duchu. Snad i to mi pomohlo: tentokrát jsem – i přes místy silné zakolísání – na nohou zůstala. Kámen sice nedojel ani do poloviny hřiště, ale radost z udržení rovnováhy tentokrát převažuje.

Odraz číslo pět, deset, patnáct… Už ani nevím, pokolikáté se vydávám na nebezpečnou ledovou cestu se smetákem a kamenem. Z jízdy v pokleku mě bolí koleno. Alespoň už se mi daří udržet přímou trajektorii, na odpor se mi ale tentokrát postavil žulový kámen. Ani jednou se mi nepodařilo překonat ani půlku hřiště, natož ho vyslat k cílovým kruhům.

Někteří muži jsou přeci jen o něco zdatnější, avšak své kameny pošlou mnohonásobně vyšší silou až na druhou stranu kluziště, kde se s ránou odrazí od mantinelu. „Když se z amatérů někdo trefí do kruhu, je to většinou náhoda. Nebo tomu trošku pomůžu. Jinak u profesionálů to není problém, ti se trefí, kdy chtějí,“ vysvětluje dobrovolnice Kateřina.

Nakonec si chci ještě vyzkoušet metení. „Do toho smetáku se člověk musí hodně opřít. Není to takové to zametání jako doma. Musíš hodně silou, celou svou vahou. Mete se na krátkou vzdálenost, hodně se do toho tlačí. Metením se dá dráha prodloužit o jeden až čtyři metry,“ dostávám ještě krátký exkurz od usměvavé dobrovolnice.

Do rukou jsem dostala štětinový smeták, profíci už pracují s modernějším vybavením, obvykle mají smetáky látkové. Ale jelikož i můj parťák s vysláním kamenů stále bojuje, nepomůže do středových kruhů ani mé usilovné metení. Cílové kruhy zůstávají i po nabité čtvrthodince v nedohlednu a s nimi bohužel i moje olympijská účast v roce 2018… 

 

Foto: Václav Mudra


Generální partneři Oficiální partneři Hlavní mediální partneři Mediální partneři Dodavatelé Generální mediální partneři Partneři parku Partneři parku Partneři parku Partneři parku Partneři parku